usrsus, osídlování a jíva (2. část)

Třineck ý / Tr z yniecki / Hutník / 30. března – 5. dubna 2016
Z a j í m avo s t i
9
B e sk y dy o ko lo n á s
Počátky osídlování Beskyd byly
spojeny s ochranou hranic
Beskydy. Hory a pahorky, které nás obklopují a dávají našemu regionu specifický ráz. Tento díl přináší sérii krátkých pohledů do minulosti
i současnosti západního výběžku Karpat a jeho obyvatel.
Vrba jíva (Salix caprea)
Na Těšínsku žili Slované již v 8 století. Jejich zrekonstruované sídlo je k vidění v Chotěbuzi.
Jitka Kačalová, URSUS centrum
Horským oblastem se lidé dlouho vyhýbali. Z praktických důvodů se usazovali spíše v úrodných
nížinách v okolí řek. V relativně
nedaleké jeskyni Šipka poblíž
Štramberku našli archeologové
doklady o přítomnosti člověka neandrtálského staré zhruba 40 tisíc let. Rovněž nálezy datované do
mladšího období – neolitu, doby
bronzové či železné ukazují, že
se zde lidé opakovaně usazovali.
Skutečná kolonizace této oblasti
začala až v době vrcholného středověku (11.-14. stol.).
Za občasné usídlování lidí před
touto kolonizací vděčí území Těšínska tomu, že je přirozeným
severo-jižním migračním koridorem spojujícím oblasti pobřeží
Baltu a úrodného Podunají. Zdržovaly se zde proto nejčastěji kultury, které touto oblastí jedním
nebo druhým směrem procházely
při hledání nových území. V současnosti asi nejznámějším nalezištěm z předkolonizačního období
je hradiště v Chotěbuzi - Podoboře, kde archeologové našli mimo
jiné také četné doklady o přítomnosti bojovných a na svou dobu
řemeslně velmi zručných Keltů,
kteří se zde zdržovali již zhruba od roku 400 př. n. l. Z oblasti
byli vytlačeni expandujícími germánskými a později slovanskými
kmeny. Ve 12. a 13. století, kdy
se z těšínského kastelánství stávalo postupně knížectví, vznikla
potřeba prvních těšínských knížat chránit strategicky důležitou
obchodní a vojenskou měděnou
stezku procházející Jablunkov-
Foto: wikipedie (2)
ským průsmykem. Vznikala proto
řada obranných hrádků. V době
vlády těšínského knížete Měška I.
(1281-1313/17) to kromě knížecího hradu v Těšíně byly také hrádky ve Skočově, Jamnici, Jablunkově, Bohumíně či Ostravě.
Ve 14. století začaly vznikat
první horské vesnice. K nejstarším patří např. obec Bukovec
založená v roce 1353. První vesnice měly především obranný
charakter a sloužily k varování
Těšínských před útoky nepřátel.
Dokladem jsou opevnění – šance – budované v 15.–17. století.
Pozůstatky jsou dodnes patrné v
Mostech u Jablunkova, na Hrčavě
nebo v Lomné. V tomto období
však žili lidé především v údolích
a dál do hor se příliš nepouštěli.
Změna přišla až s valašskou kolonizací.
Vrba je typickou složkou lužního
lesa a patří mezi nejdůležitější pionýrské dřeviny. Využívá se proto
k přirozenému zalesňování krajiny. Listy vrby poskytují potravu
zvěři a po opadu mají pozitivní
vliv na kvalitu půdy. Protože je
jíva velmi náročná na dostatek
světla, sama odumírá a ustupuje,
když ji přerostou větší dřeviny. Ze
stejného důvodu nehrozí její přemnožení.
Neocenitelný význam má jako
jedna z nejdůležitějších medonosných dřevin pro včelaře. Vykvétá
velmi brzy, a proto včelám zesláblým po zimě poskytuje jeden z
prvních zdrojů potravy.
Uplatnění nachází také v lékařství. V její kůře je obsažena
kyselina salicylová, která je základem léku aspirinu. Vrbová
kůra se pro své vlastnosti odpradávna využívala při léčbě revmatismu, nachlazení a ke snížení
teplot.
Jíva na jaře.
Časně vykvétající jíva je potravou pro včely vysílené zimou.Foto: Michal Šulgan
D z i e ń d o b r y, l u d k o w i e z ł o c i
Słowny wyprask przez telefón za mojóm dziedzine
Wołoł mi do chałpy jakisi panoczek. Ani sie nie przedstawił,
ani nie pozdrowił. To zrobiłach z
grzeczności jo. Możne sie chycił za
nos. Ale gdo wiy, czy mu to doszło
do tej jego móndrej palice.
Jego nómero było zastrzeżóne.
Jisto wiedzioł czymu. Mógła żech
mignyć telefó-nym, ale to bych sie
zaś nic nie dowiedziała. A jo je
zwiedawo, bo człowiek nig-dy nie
wiy, co sie może dowiedzieć. A jeszcze gor, jak sie pisze, i wiym, że mie
kupa ludzi za ty roki już zno. Musim aji rachować z tym, że nikierzi
to pozy-tywnie nie niesóm. Ale na
to je jedyn recepis – nie czytać. Dyć
w gazecie sóm jeszcze insze artykuły. Każdy se może wybrać, co mu
pasuje. Zamiast „Hutnika” se może
kupić cosi inszego.
„Ty, Jewka, co to bulczisz ło swoji dziedzinie, że je jakosi „czarujón-
co”. Sóm ło kupa piekniejsze a żodno sie nie chwoli. Piszesz bludy, bo
jo z mojóm sie tam był podziwać a
nic takigo jakigosi czarownego my
tam nie widzieli. A jak sie człowiek
sóm chwoli, to jako by sie gó... mazoł. To dybyś prziszła do naszi dziedziny, to byś dziepiyr tyn rozdziół
widziała. Ale ty jisto ani nie wiysz,
kaj ta dziedzina je, tak po drugi nie
pisz howadziny”.
Na szczynści nie mignył telefónym. „Pozwolicie panoczku, że aji
jo wóm cosi powiym...” – „Dyć na
to czakóm, jakimi argumyntami na
mie wyjedziesz...”
–„Wiy pan co, móg by mi pan
powiedzieć, czymu mocie zastrzite nómero? Ani-ście sie nie przedstawił, a w tej swoji złości żeście
zapómnioł aspóń ze słószności
pozdrowić. Dyć sie nie musicie
boć, choćbych aji nómero widzia-
ła, żebych was spadki jakimisi inwektywami poczynstowała. Przed
krytykóm nigdy nie uciekóm i
wdycki sie niechóm rada pouczyć.
Ale nima piekne, jak na mie kierysi spoza buka strzylo. Dyć to by
sie przeca miyndzy kapke inteligyntnymi ludziami stować nimiało. Mie to łobrażo, jak mi kiery,
kierego nie znóm, zaczyno tykać,
jako by my kaj społu krowy paśli.
Jo sie nie gańbim, żech ty krowy
pasła. Umiała żech jich aji podojić,
chocioż to nie było taki, jako dojiła naszo mama. Aji żech gnój na
sanie klynczary umiała ucapkać
na bude”. – „No, to bych cie chcioł
widzieć...”
– „Panoczku, powiydzcie mi, co
po mie chcecie. Chcecie, abych szła
waszóm dziedzine łopisać?” – „Tak
taki plany Jewka se nie rób, na to
my mómy lepszych szajbrów. Aji z
tytułami”. – „Tóż już sie cieszym na
tóm waszóm dziedzine i chyntnie
se to przeczitóm. Jo sie rzóndzim
sercym i tym, co czujym ku moji rodzinnej dziedzinie, kaj żech sie na
reżnej płachcie urodziła i tam sie
aji piyrzsigo mlyka łod mamy napiła. Zaczynach poznować potóczki,
studziynki, aji nikiedy rwóncóm
Łolze, jak była powódź. Tam była
moja piyrszo szkoła i piyrszi nasi
nauczyciele. Było w tej moji pieknej
dziedzince skrómno, ale biydy my
nimieli. Jedzynio, chocioż skrómnego, było pod dostatkym. Głodu
nie było. Tak niech pan siodo, biere
pióro do rynki albo pisze zaroz do
komputera i wyzno miłość swoji
dziedzinie.
Dyć ni jyny u nas w Piosku je
pieknie. Jo żodnóm dziedzine, jako
mi pan pod-suwo, nie preferujym.
Bo każdy my sóm tóm pympowi-
nóm, chocioż już roz-strziżónóm,
z tymi korzyniami zrośnióni.
Choćbymy nie wiym kaj byli. Wszecy by sie mieli wracać do rodzinnych strón i se zaśpiywać: „Nie
rzucim ziymie, skiyl nasz ród”.
Wiym, że ni jyny ta naszo dziedzina je piekno, ale kiery z nas stamstela pochodzi, jóm wdycki bedzie
chwolił i nie bedzie loł gnojówke
do jejigo źródła. Bo nigdy my se
nie sóm jiści, jesi sie kiedy spadki
do rodzinnych strón nie wrócimy.
A gor my pioszczanie, jak latoś
mómy takóm rocznice i mogymy łoddać hołd naszi dziedzinie.
Móm nadzieje, że wszecy przidóm.
Niech przidzie aji pan, wypijymy
po mioduli”. – „Ty żeś jisto z dachu
spadła”, usłyszałach. I położył telefón. A szkoda. Móglimy słósznie
pomówić.
Waszo Jewka Trzyńczanka